Kameny zmizelých u Kleinovky: Co se stalo s původními majiteli?

Ilustrační foto
Autor: Náměšťské listy

Většina obyvatel Náměště nad Oslavou zná areál bývalého mlýna a továrny pod názvem Kleinovka. Jen málokdo však donedávna znal osudy lidí, kteří tomuto místu dali jméno. Díky takřka detektivní práci studentů třebíčské Bráfovy akademie, pod vedením paní Zuzany Kratinové a Markéty Kamené, ožívají životní příběhy rodiny Kleinovy a Fischerovy v podobě kamenů zmizelých – Stolpersteinů.

Téměř rok trvající pátrání začalo s minimem informací. Studenti je postupně dohledávali v matrikách, archivech i kronikách a komunikovali se zahraničními institucemi včetně Arolsen Archives a Muzea v Osvětimi. Krok za krokem se podařilo znovu složit příběhy lidí, kteří ještě před 84 lety žili na Kleinovce.

Výsledkem je skládačka, která vrací konkrétní jména a lidský rozměr tragickým obětem holokaustu.

Příběh úspěšné továrny

V Náměšti historicky neexistovalo uzavřené ghetto. Několik židovských rodin sem přišlo až v době uvolněných zákonů v druhé polovině 19. století. Zatímco v roce 1890 zde bylo pět rodin hlásících se k židovskému původu, o dvacet let později jich bylo již deset. Mnozí z nich se však cítili být spíše Čechy či Němci a při sčítání lidu se k víře svých předků často ani nehlásili.

Rodina Kleinova pocházela ze Stráže u Tachova. Do Náměště přišel Salomon Albert Klein, otec zakladatele továrny, a v roce 1888 koupil místo bývalého mlýna. Předtím podnikal v domě č. p. 21 ve výrobě škrobu a sirupů. Postupně sem přesunul výrobu i život své rodiny.

Jeho syn Richard Klein se roku 1900 na Kleinovce usadil natrvalo se svou ženou Luisou, rozenou Fischlovou. Jako chemický inženýr převzal roku 1903 podnik a zaměřil se na vysoce specializovanou výrobu barev na porcelán, chráněnou patenty, která směřovala převážně do zahraničí. Firma prosperovala, což umožnilo investice do moderní Francisovy turbíny, která v roce 1929 nahradila starý parní stroj.

Nástup diskriminace a arizace

Po Richardově smrti v roce 1931 převzala vedení prosperující firmy dcera Gertruda se svým manželem Rudolfem Fischerem.

Nad židovskými obyvateli se však v Evropě začala stahovat mračna. Situace se dramaticky zhoršila po roce 1939. Židovští obyvatelé nejprve ztratili kontrolu nad svými financemi a v březnu 1941 byl do podniku dosazen nucený správce, Ing. Blimsritter, který byl zároveň náměšťským „Gruppenleiterem“.

Podnik byl zcela arizován a původní majitelé ztratili domov i živobytí.

Osudy členů rodiny

1. Luisa Kleinová (1870–1942)

Luisa se narodila v Osové Bítýšce do rodiny Cecilie a Davida. Rodina se usadila v Náměšti v druhé polovině 19. století a věnovala se podnikání. Podnikatelem byl i Ing. Richard Klein, kterého si Luisa v roce 1896 vzala za muže.

Na Kleinovce vychovali čtyři dcery. Rodina toto místo obývala až do roku 1942, kdy byli všichni tehdy žijící členové odvlečeni. Luisa, v té době již 72letá dáma, byla v květnu 1942 deportována do Terezína a následně do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde 19. října 1942 zahynula.

2. Gertruda Fischerová (1900–1943)

Dcera Luisy a Richarda. Po smrti svého otce Richarda Kleina v roce 1931 převzala společně s manželem Rudolfem Fischerem prosperující továrnu na výrobu barev.

Vzhledem k politické situaci však tehdy ještě netušili, že podnik brzy čekají těžká léta a násilné přerušení jeho existence. V roce 1941 byla továrna majitelům z důvodu jejich židovského původu zabavena a přešla pod nucenou správu. O rok později se v ní již chemická výroba zastavila úplně. Osud rodiny Fischerových se začal tragicky naplňovat.

Společně se svým synem Richardem a matkou Luisou nastoupila do transportu z Třebíče do Terezína. V terezínském ghettu strávila se synem více než rok a půl v nesmírně náročných podmínkách. V prosinci 1943 byli oba zařazeni do transportu směřujícího do vyhlazovacího tábora Osvětim. Poslední úřední záznam o jejím životě pochází z 18. prosince 1943. Bylo jí 43 let.

3. Rudolf Fischer (1895–1942)

Manžel Gertrudy, zeť Richarda Kleina. Narodil se 9. dubna 1895 v Praze a stejně jako Richard Klein, byl i Rudolf vystudovaný chemik. Po sňatku s Gertrudou Kleinovou spolupracoval se svým tchánem Richardem Kleinem při podnikání na Kleinovce. Vyráběly se zde barvy na porcelán, které z velké většiny směřovaly na odbytiště do zahraničí.

Rudolf Fischer také pocházel ze židovské rodiny, proto byl ze stejných rasových důvodů jako ostatní členové jeho rodiny odvlečen v roce 1942 do koncentračního tábora. Zemřel 23. červena 1942 v Osvětimi, bylo mu 47 let.

4. Richard Fischer (1935–1943)

Vnuk zakladatele Richarda Kleina. Narodil se v září 1935, pouhých devět dní po schválení norimberských zákonů, které jej připravily o základní lidská práva. V roce 1941, kdy měl nastoupit do první třídy, mu to nebylo umožněno. Brány škol zůstaly židovským dětem zavřené. Místo vzdělání jej čekal transport. Zahynul společně se svou matkou v Osvětimi v prosinci 1943. Bylo mu pouhých 8 let.

Naděje v exilu a hořký návrat

Některým dcerám Richarda Kleina se podařilo uniknout. Nejstarší Hildegarda byla před transportem ochráněna díky sňatku s mužem nežidovského původu. Rodina válku přečkala v Rakousku. Nejmladší dcera Ella se zachránila útěkem do Velké Británie v září 1939 prostřednictvím Výboru pro uprchlíky, stejné organizace, s níž spolupracoval Nicolas Winton.

Poválečný vývoj však rodině klid nepřinesl. V roce 1946 požádala Ella Kleinová o navrácení majetku. Na základě Benešových dekretů byl však Židům, kteří se před válkou (často z pragmatických důvodů) hlásili k německé národnosti, majetek zkonfiskován. Přeživší čelili složité byrokracii a nutnosti prokazovat loajalitu státu, což vedlo k tomu, že se nikdo z rodiny do Náměště nevrátil. Chemická výroba na Kleinovce tak po téměř půl století skončila.

Kameny se vracejí domů

V padesátých letech byla opuštěná továrna v dezolátním stavu. Po přestavbě v roce 1957 zde byl zahájen chov ryb, který v areálu trvá dodnes. Po revoluci byl podnik zprivatizován.

Současní majitelé svou vstřícností umožnili na svém soukromém pozemku položit pietní kameny. Kleinovka tak už není jen označením pro rybářství, ale díky úsilí studentů a badatelek opět nese i jména těch, kteří kdysi tvořili její slávu a zaplatili za svůj původ životem.

Článek byl převzat z Náměšťských listů