Brno, Zastávka

Zemřel mimořádný znalec poezie Zdeněk Kožmín

Ilustrační foto
Autor: dreamstime.com

Přední znalec a vykladač české poezie proslul jako autor mimořádné monografie o básníku Janu Skácelovi. Ctěný vysokoškolský pedagog a mimořádný literární badatel spolupracoval v 60. letech s legendárním časopisem Host do domu. Na počátku normalizace byl propuštěn z univerzity a učil na gymnáziu v Zastávce u Brna.

Poslední rozloučení se koná v pátek 23. listopadu 2007 v 15 hod. v obřadní síni na ústředním hřbitově v Brně (Vídeňská 96, tramvaj č. 2 a 6). Pozn.: Nejedná se o krematorium. Obřadní síň je blízko krematoria.

Nekrolog

Zdroj: MF Dnes, 16.11.2007

Jméno Zdeňka Kožmína, který skonal po vleklé nemoci v pondělí v brněnské nemocnici, je spjato s rozsáhlým a přitom soustředěným dílem. V kontextu českého písemnictví a okrajově i tuzemské filozofie představuje typ autora, jemuž osud přidělil poněkud hrbolatými etapami jednu paradoxní výhodu: po celý život psal zasvěceně o literatuře – zejména o poezii – bez ctižádosti vstoupit na piedestal akademických kruhů.

Jistě, oficiálního respektu se mu nakonec dostávalo i z těchto míst. Nicméně toho, kdo znal Kožmínovy schopnosti, může i napadnout, jakýchže asi poct by si tento profesor užíval na francouzské či americké univerzitě. Na druhou stranu je možné, že ty soustředěné věty o Holanově, Mikuláškově či Skácelově poezii ani ten osobitý způsob, jímž rozebíral Derridovu filozofii, by bez Kožmínova „sukovitě“ svobodného osudu nevznikly.

Zdeněk Kožmín se narodil v Hněvicích u Roudnice nad Labem, v rodině výpravčího vlaků. Jeho dětství nepominutelně formoval dům u trati. O svých prvních vzpomínkách říkal: „Kuchyň na nádraží, k východu otevřená a tam svítilo dopolední ranní slunce na moje leporela.“

Gymnázium studoval za války v Roudnici a není příliš známé, že kriminálu „ujel“ díky tomu, že otec byl ze dne na den přeložen. V Praze roku 1949 zakončil studia filozofie a češtiny na Univerzitě Karlově. Diplomová práce věnovaná filozofii Emanuela Rádla mu prošla na poslední chvíli. Velkými učiteli a vzory (přestože s nimi v lecčems polemizoval) mu byli filozof Jan Patočka, strukturalistický estetik Jan Mukařovský a literární kritik a historik Václav Černý.

Od 50. do 90. let Kožmín prožil tři profesně odlišné fáze. Tou první byla dobrovolná učitelská štace na severu Moravy a v Břeclavi, kam se schoval před stalinistickým údernictvím. Zde v sobě nalezl dar učit, interpretovat a inspirovat studenty. Od roku 1956 působil jako asistent na Vyšší pedagogické škole v Brně, která se později proměnila v Pedagogickou fakultu brněnské univerzity; na sklonku 60. let se stal proděkanem. Pravidelně přispíval eseji a kritikami do časopisu Host do domu; tyto texty daly roku 1967 vzniknout knize Umění stylu (v roce 1995 se staly součástí souborného průřezu Studie a kritiky). Slibnou kariéru přetrhla normalizace.

Přes Becketta k Derridovi

Nastalo Kožmínovo nejdusivější, ale i plodné období. „Začal jsem si shánět místo, kde bych mohl pracovat, protože co s takovými, kteří se šťourají v Kafkovi a Beckettovi... Maminka chodila po hotelích, já jsem si říkal, kdybych dělal hotelového kuchaře, to bych byl pán,“ vzpomínal. Z místa proděkana byl vypuzen a jen shodou příznivých okolností se na dvacet let „zastavil“ na Gymnáziu v Zastávce u Brna. Pro tamější gymnazisty byl zjevením. Když se prosáklo, kdo učí v Zastávce na gymnáziu, mnozí z brněnských studentů neváhali kodrcat se z Brna právě sem. A Kožmín nebral své „odstavení“ jako křivdu. Napsal pozoruhodné, „bokem“, rozuměj mimo centrální nakladatelství vydané knihy Interpretace básní (1986) a Zvětšeniny ze stylu bratří Čapků (1989).

Po revoluci mohl publikovat bez omezení – například knihy Umění básně (1990) či monografii Skácel (1994) – a do roku 2001 přednášel na brněnské filozofické fakultě (odešel z ní několik měsíců po smrti své ženy Drahomíry, spolu jsou autorsky podepsáni pod knihou Zvětšeniny z Komenského, která vyšla letos na jaře). A právě tu, ve věku již důchodovém, se pustil do komplikovaných filozofických seminářů. Výsledkem byla i studie Smysl dekonstrukce – Derridovské průřezy (1998), kniha o jednom z nejkontroverznějších filozofů druhé poloviny 20. století, Francouzi Jacquesu Derridovi.

Co kromě Kožmínova nepřehlédnutelného díla také přetrvává, to jsou jeho soukromé „obtisky“. Nemyslím tím jen existenciálně-fragmentální meditace ve formě deníkových záznamů nakomponované do knih Struktury (1995) a Obtisky (1998), ani fakt, že se stal zasvětitelem pro houfy studentů. Mám na mysli propojenost Kožmínova intelektuálního záběru, který racionalitu zahrnoval pouze jako jeden z elementů osobnosti. Jednoduše řečeno: tento týden v pondělí zemřel moudrý člověk.

Slova se nenabízejí snadno

Mám na něj svoji vzpomínku. Když jsem se Zdeňkem Kožmínem před pěti lety točila rozhlasový dokument, ptala jsem se ho, zda přes vášeň ke slovu nesměřuje někdy k tichu. Jako by hledal vhodná slova a nakonec skoro radostně zahuhňal: „Myslím, že ano, ten smysl se promítá do ticha, něco se objeví, něco se žije, v tichu se to zhodnocuje a nabývá zvláštní definitivnosti, která je za slovy, to je taky velké dobrodružství. Slova jsou stále po ruce, ale nenabízejí se snadno. Proto si myslím, že smrt je něco, co k životu patří. Nedávno jsem se potkal s doktorem u nás v baráku, taková rázovitá postava, a on mi říkal, nebudem tam spěchat, a já jsem říkal, nebudem, do podsvětí se nespěchá. Takže jsme se shodli. Myslím, že smrt jako součást života je dobře vymyšlená. Nesmrtelnost člověka, to by byla hrůza.“

Udělení Zlaté medaile Masarykovy univerzity v r. 2003 z rukou rektora Zlatušky. Foto: MU.

Zdroj: článek MF Dnes, 13. a 16. listopadu 2007.

Fotografie: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně.