Rodačka z Náměště získala Českého lva

Ilustrační foto
Autor: stock.xchng

Klára Tasovská je úspěšná filmařka a rodačka z Náměště nad Oslavou. Je známá ve světě dokumentárního filmu. Zaslouženou celospolečenskou pozornost získal její film „Ještě nejsem tím, kým chci být”, za který si v březnu došla pro nejvýznamnější ocenění u nás - Českého lva. A tento lev řve ze zámeckého kopce na Náměšť pod sebou. Je to tedy ideální příležitost představit Kláru i čtenářům Náměšťských listů.

Pocházíte z umělecké rodiny. Co rozhodlo, že jste si nevybrala výtvarné umění ani kovářství, ale film?

Cesta k rozhodnutí stát se režisérkou byla poněkud dlouhá a klikatá. Do té doby jsem se věnovala výtvarnému umění a řemeslu. Studo- vala jsem Střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově, obor ry- tec kovů – vtipné je, že jsem dokonce v roce 2000 vyrobila pamětní medaili k výročí města Náměšť nad Oslavou. S mým otcem Pavlem Tasovským jsem v roce 1999 vytvořila plastiku Zub času, která dostala ocenění na kovářském sympoziu na hradě Helfštýně. Do kovárny jsem chodila dost ráda, ale tenkrát se to úplně nenosilo, aby šla holka na kovářství, tyto tendence přišly až o něco později. Ale například v První brněnské strojírně v Třebíči jsem absolvovala skoro tříměsíční svářečský kurz. Chtěla jsem se totiž dál věnovat sochařství, které jsem také začala záhy studovat na Akademii výtvarných umění v Praze, v ateliéru Monumentální tvorby Aleše Veselého. Všichni jsme tam vyráběli opravdu monumentální věci. V té době mě ale při výrobě jedné instalace, kde jsem pracovala i s videoprojekcí nadchla práce s kamerou a přestoupila jsem do ateliéru Nová média, kde se pracovalo s videem a novými médii obecně, a tento obor jsem pak absolvovala. V té době jsem se víc a víc začala zajímat o natáčení a vzrůstal můj zájem dostat se z čistě elitního, uměleckého prostředí víc k lidem a jejich příběhům. Takže ještě při studiích na AVU jsem zároveň začala studovat Katedru dokumentárního filmu na FAMU a tím se pro mě otevřel úplně jiný, avšak mně příjemnější a srozumitelnější svět plný výzev a překvapení.

Jak se na vaši volbu dívali rodiče?

Rodiče samozřejmě chtěli, abych já i bratr studovali SUPŠ v Turnově, to byla taková modla tenkrát pro všechny, bylo těžký se tam tehdy dostat. Studovali tam lidé napříč republikou, někdy už měli za sebou jinou střední školu nebo učiliště. Přijímačky trvaly dva dny a zahrnovaly i obsáhlé portfolio domácích prací, kresby, výrobky atd. Už odmala jsem ale inklinovala ke kresbě, ale třeba i k fotografii, například poprvé jsem zvětšovala fotky v LŠU v Náměšti. Pak byli samozřejmě rodiče nadšený, když jsem se dostala na AVU, ale tyto kroky už nechávali zcela na mě. Byla jsem už dospělá, ale řekla bych, že mě vždy podporovali. U filmu mám samozřejmě i víc pracovních příležitostí, jako umělec na volné noze je těžké vyžít, pokud nepatříte mezi opravdu pár nejlepších.

Kde jste se filmařskému řemeslu učila?

Studovala jsem na Katedře dokumentárního filmu na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Bylo to pro mě zcela zásadní, zvláště co se týče kolegů, tehdy spolužáků, které jsem na škole potkala. Z řadou z nich spolupracuji dodnes.

Co Vás na filmařině nejvíc baví?

Určitě je to možnost zpracovávat příběhy, které mi přijdou zajímavé a inspirativní a přibližovat je širšímu publiku. Témata, která nejsou tolik vidět nebo se o nich tolik nemluví. S každým filmem můžu nahlídnout do jiného prostředí, prozkoumávat je, potkávat nové lidi a to mě hrozně baví. Vždycky jsem inklinovala k různým světům a k lidem napříč společenskými spektry. Taky mě baví, že je to práce kolektivní, pracujetes týmem lidí, které si vybíráte a o které se můžete opřít. A pak samozřejmě je skvělé, když film zafunguje a daří se mu. Já mám ohromnou radost z toho, že jsme měli premiéru filmu na prestižním festivalu Berlinale v Berlíně a poté film objel na 90 festivalů doma i v zahraničí. Dostal se do distribuce 6 zemí a do několika zahraničních televizí. Než jej odvysílá Česká televize, která je koproducentem filmu, můžete film najít na streamovacích platformách kviff.tv, Netflix nebo pořád ještě v kinech.

Jste střihačka i režisérka. Můžete popsat rozdíl mezi oběma rolemi? Co je Vám bližší?

Primárně mám ráda práci režisérky, která ale zároveň obsahuje dost dalších složek, třeba práci na rešerších, psaní scénáře. Ale právě v období mateřství jsem se uchýlila také k dalším profesím u filmu, protože přece jen s malým dítětem se natáčet filmy moc nedá. Takže jsem začala dělat dramaturgii a střih. Později jsme si s mým mužem založili vlastní produkční společnost Somatic Films, kde produkujeme i filmy jiných režisérů a zároveň tam vznikl i náš poslední film „Ještě nejsem, kým chci být”.

Děláte dokumentární filmy. Čím jsou Vám blízké? Nemáte chuť natočit i nějaký „nedokument”?

Baví mě ohledávat jiné světy – první celovečerní film „Pevnost” jsme například natočili s Lukášem Kokešem v oficiálně neuznané autonomní republice Podněstří, kde jsme zažili nejedno dobrodružství, třeba i výslech místní tajné policie a smazání natočeného materiálu. Bylo to, jako se vrátit do 80. let. Zároveň jsme natáčeli příběhy lidí, kteří chtěli o své zemi podat skutečnou výpověď. Jiný film „Nic jako dřív” byl o dospívání skupinky mladých lidí na maloměstě v českém příhraničí, kde chudoba a nedostatek pracovních i studijních příležitostí jsou jistou limitací pro všechny. Natáčet dokumentární film je vždy dobrodružství, předem nikdy nevíte, jak přesně to dopadne a jestli z materiálu, který průběžně natáčíte bude možno vystavět svébytný film. Musíte být pořád ve střehu a někdy dost nečekaně odjet na natáčení, pokud se zrovna tzv. něco děje. Proto se také teď chystám posunout směrem k hranému filmu, kdy se můžete předem víc připravit – mít jasný scénář, plán natáčení, herce, s kterými lze pracovat jinak než se skutečnými protagonisty, reprezentanty vlastního života. Takže momentálně vyvíjím hraný film.

Ve filmu Ještě nejsem, kým chci být jste se dostala až na dřeň paní fotografky Libuše Jarcovjákové. Jaké je to takto odkrývat jednotlivé vrstvy takovýchto osobností? A řekne Vám něco práce na takovém dokumentu i o Vás?

Tato spolupráce pro mě byla naprosto zásadní. Od Libuše jsem se toho dozvěděla opravdu hodně, nejen o fotografování, ale hlavně o životě. Práce na filmu nás velmi sblížila a mohu říct, že jsme opravdu blízké kamarádky, přestože nás dělí několik generací. S filmem jsme během celého roku cestovaly po zahraničí v Evropě i Americe a při diskuzích s limdy po filmu se naučíte a dozvíte vždy něco nového.

Tento dokument získal Českého lva. Co to pro Vás znamená?

Tak je to určitě velmi radostné a povzbuzující. Nejvíc jsem nadše- ná z toho, že akademii nadchl film, který se celkem vymyká tradičním formám – je složený výhradně z fotek naší protagonistky, deníkových zápisků, ruchů a hudby, je černobílý, ale přesto dokázal, díky silnému příběhu, oslovit širší diváckou obec. Často nám diváci říkají, že po pár minutách úplně zapomenou na to, že sledují film jenom z fotek. O to víc jsem ráda, že jsme obdrželi za náš film ještě Lva za nejlepší střih, protože na střihu jsme se střihačem Alexanderem Kashcheevem pracovali ve střižně dva roky v kuse. Vytvořit co nejvíce plynulý tok obrazů z fotek a vytvořit z nich celovečerní film byla velká výzva.

Český lev řve na Náměšť, co Vás v Náměšti baví, co se Vám na ní líbí?

Z Náměště jsem odešla poměrně brzy na střední školu, která byla na druhé straně republiky a pak se vlastně vrátila jen na krátké období, kdy jsem dělala svářečák. To ale zároveň rodiče koupili dům, kde dnes sídlí mámina Galerie 12, k čemuž jsem je hodně motivovala. Zdálo se mi to jako sen. Vrchní – „zámeckou“ část Náměště mám asi úplně nejraději, to prostředí je krásné, blízko lesů a mám taky ráda místní obyvatele a jejich příběhy. Stejně i můj syn si tam rychle našel kamarády a jeho dětství je hodně spojené s náměšťským dobrodružstvím, za což jsem opravdu ráda. Mám taky ráda náměšťský zámek a samozřejmě hudební festival Folkové prázdniny, který má zvuk i ve světě.

Vaše tvorba získala zasloužené ocenění. A co Vy? Už jste tím, kým chcete být?

Jak říká protagonistka našeho filmu Libuše Jarcovjáková, kdyby člověk byl už hotov a zcela spokojený sám se sebou, přestal by možná být zvídavý a otevřený novým výzvám, takže i já to nechávám stále otevřené.

Článek byl převzat z Náměšťských listů