Osobnosti Náměště: Liduška Jelínková miluje práci s dětmi i tvoření

Ilustrační foto
Autor: NL

Když se v minulém čísle Náměšťských listů objevila zpráva o křtu knížečky Ludmily Jelínkové, svěřila se nám sama autorka, že jí potkávají lidé na ulici, a ptají se, zdali se jedná opravdu o ni. My potvrzujeme: opravdu se jedná o Ludmilu Jelínkovou všem známou jako Liduška, a nabízíme krátké vyprávění o práci s dětmi a tvoření.

Už od mala jsem říkala, že ze mě bude jednou učitelka v mateřské škole. Učila jsem v Náměšti, Třebíči, v Senoradech, v dětském domově v Jemnici, a to vše jsem stihla za 40 let. Měla jsem děti ve velkých školkách i v malotřídkách, ve městech i na vesnici. A posledních 15 let ve speciální školce.

A ani tato dlouhá praxe mě neodradila od toho, abych s nimi pracovala dál. Do školky bych asi už nešla, mně úplně nesedí ten nový školský přístup. Ale děti kolem sebe potřebuji pořád. Proto dělám Křemínek a proto pomáhám na Folkovkách.

Co je ten Křemínek zač?

Křemínek vznikl asi před 16 lety. S nápadem na jeho vznik přišla paní Hrbáčková, která tvrdila, že folklor s dětmi v Náměšti chybí. A domluvila se s paní učitelkou Kalabisovou, která souhlasila a ujala se vedení souboru. Po přibližně třech letech předala paní Kalabisová vedení souboru mně.
Řekla mi: „Nikdo jiný to dělat nemůže, jenom ty, protože víš, o co jde. A za velké pomoci děvčat z Domu dětí jsem Křemínek převzala.

Proč se Křemínek jmenuje Křemínek?

Já nevím, asi protože je kolem Náměště spoustu tvrdých kamenů a i lidé tady možná musí být takoví tvrdí a křemenatí.

A až Křemínek vyroste, stane se z něj Křemen?

Ne, nestane. V Náměšti mají děti velké možností volnočasového vyžití, přijdou do školy a mají gymnastiku, moderní tanec, fotbal, volejbal, hokej a každý už míří mezi ty větší. Málokdo mi zůstane v Křemínku do třetí třídy. Ale když se potkáme s bývalými členy Křemínku, tak se ke mně všichni hlásí a je to pěkné. Křemínek v těch dětech zažehl jiskru a dal jim základ do dalšího života. Děti se naučily rytmu, spolupráci, kamarádství a další důležité věci. Mám radost, když vidím svoje svěřence, když jsou dobří v tom, co dělají.

Jak probíhají zkoušky?

Začínáme vždy něčím, co už je zažité, abychom se u toho mohli i zasmát a potom postupně probíráme jednotlivé tance a zařazujeme do toho i mluvené slovo v podání dospělců. A pomalinku postupujeme, ale nácvik programu jsme schopni zvládnout za dva měsíce. Jarní program je z hlediska nácviku lepší, protože je na něj více času.

Jak na zkoušky dostáváte smích? Může to být inspirace, aby si mohli i naši čtenáři zlepšit náladu.

My si tam hodně hrajeme. Nejčastěji ty staré dětské hry, například Na sojku, Jede paní z Prahy, šátečkovou a další. Přijďte se někdy podívat, takhle ve stručnosti se to špatně vysvětluje.

A co chystá Křemínek na jaro?

Chystáme pásmo, do kterého jsem zařadila Královničky, což byla tradice, která třeba doposud žije ve Velké Bíteši. Tanečky a písně z Královniček doplní i Otvírání studánek a dětem i maminkám se to zatím líbí a mohlo by to být hezké.

A s čím si v poslední době hraješ nejraději?

Ujíždím na tiffany technice, což je taková práce se sklem. Řežou se z plochého skla díly, potom se obrousí, polepí, cínují a spojují. A i když se dělají větší díly z maličkých dílů, tak se každý ten malý díleček musí vzít alespoň šestkrát do ruky, než z toho něco je. V Domě dětí řežu a brousím sklo a doma to dodělávám.
Když to jednou viděli vnuci, tak také chtěli, abych jim něco vyrobila: „Jde z toho udělat hrad?“ „A princ a princezna?“ „A drak?“ A tak jsem udělala hrad, z něj viseli na silonu princ z princeznou a uprostřed byl tříhlavý drak. Když jsem za nimi asi za dva týdny přišla, tak byl princ v takovém jakémsi rozkladu. Ptala jsem se, co se stalo. Nejdřív mluvili cosi o zásahu balónem, ale evidentně bylo příčinou něco jiného. A potom se nejmladší přiznal: „Já jsem chtěl, aby toho draka zabil, a ten princ nechtěl šermovat…“ Tak jsem prince zase spravila a vnoučkovi vysvětlila, že ten princ opravdu šermovat nemůže. A hrad jim visí i po pěti letech v jejich pokoji.

Čím je pro tebe Náměšť?

Náměšť je moje město. mě bylo 14 dnů, když si mne tatínek do Náměště dovezl. Já jsem se narodila u babičky na samotě u Starého Hobzí a od té doby jsem byla pořád v Náměšti. Náměšť dělá Náměští zámek a most. Já jsem na Zámeckém vrchu 35 let bydlela a to je z člověka Zámečák na věčné časy. My jsme si tam říkali, že kdo tam deset let bydlí, tak on i s celou rodinou je Zámečákem. Tam to dýchá celou tou historií.
Když jsem byla malá, tak jsme prvně bydlela u československého kostela, tehdy ještě sídliště nebylo a my jsme chodili do školy přes terasovitá políčka. To byla v zimě jízda! Mezi poli byly meze a my jsme na každé z těch mezí sedli na kabelu a jezdili jsme. Úplně na konci, tam, co je dnes Domov důchodců, byl sešup až skoro na náměstí. Bydleli u něj staří lidé a ta paní to tam vždycky posypávala, aby tam nikdo neuklouzl. Ale její muž vždy ráno vstal, to posypané umetl, a pokud mrzlo, tak i zalil, aby školáci měli hladkou cestu do školy. Takže ráno jsme měli klouzačku a teprve potom to jeho žena posypala.

Článek byl převzat z Náměšťských listů se souhlasem vydavatele